Případ Othello
V nedávné době se některé sdělovací prostředky snažily zpochybnit činy skupiny Othello, která v průběhu padesátých let měla za sebou nemálo trestných činů, dokonce i vraždu. Právě o ní se strhla mezi těmito prostředky diskuse. Údajně prý hlavní organizátor přepadení vojenské hlídky 16. prosince 1952 Vladivoj Tomek, nazývaný Smělý, měl jenom podstoupit zápas s vojínem Rudolfem Šmatlavou a ten sám, protože nechtěl vydat svou zbraň, neopatrně se dotkl spouště a rána, která vyšla, ho smrtelně zranila. Rozsudek, jenž později vynesl soud, a v případě Tomeše šlo o trest nejvyšší, byl prý tedy dalším příkladem manipulace minulého režimu.
Jak to vše však bylo ve skutečnosti, nám na základě protokolů již v roce 1967 přiblížili ve své knize Smrtelný byl druhý zásah R. Cílek a J. Křivan. Začtěme se společně do dokumentů, které – díky oběma autorům – jsme mohli už v minulosti číst…
Pitevní nález
»…První rána vnikla do těla Rudolfa Šmatlavy mezi 2. a 3. žebrem na pravé polovině hrudníku…. A skončila na zevní straně pravé paže 10 cm pod ramenem. Do dutiny hrudní nevnikla a nepoškodila žádný důležitý orgán. Druhá rána byla vypálena z krátké ruční zbraně, vnikla do těla mezi 4. a 5. žebrem, do dolního okraje pravých plic, při úponu plic vyšla ven a vnikla do 11. žebra při páteři. V podkožním vazivu těsně při páteři byl nalezen olověný projektil s ocelovým pláštěm ráže 7,65 mm… Tento druhý zásah byl smrtelný…«
Vznik Othella
Vraťme se do roku jedenapadesát. Tehdy…, ale nechť vypráví sám Tomek: »Tehdy, zejména v roce 1951, jsem se sblížil s několika spolužáky, se kterými jsme měli společné názory. Postupně jsme se dohodli, že založíme skupinu, kterou nazveme Othello a která by…« (z protokolu). Iniciátorem, jak přiznal při tomtéž výslechu, byl on sám. Potvrdili to i ostatní.
Už na jedné z prvních schůzek dohodli, že budou nejen psát a rozmnožovat letáky, ale že musí získat především zbraně. Jeden z nich dostal od Tomka úkol vyrobit i třaskavinu, jíž by bylo možné použít pro nějaký destruktivní čin. Ke všemu však potřebovali peníze. Jak je však získat? Tomek měl brzy promyšlený plán. A tak jednoho dne se po Vinohradech pohybovala dvojice mladých lidí a vybírali ‚na Koreu‘, jež v té době byla ve válce a pomáhalo se jí potravinami, textilem, léčivy.
»Já totiž Smělého… vlastně Tomka… strašně obdivoval. Sám bych nikdy nedokázal vymyslet nebo udělat něco takového jako on. Měl nápady a… a nebál se… Třeba jako s tou Koreou. Mne by to nenapadlo. A bylo to tak jednoduché. Razítko Svazu československo-sovětského přátelství ukradl ve sborovně gymnázia, kam jsme chodili. Podpis prostě padělal.« (z protokolu jednoho z členů skupiny, Jiřího V.).
Peníze tedy byly. Na něčem však bylo třeba letáky tisknout a také čím…. »Plánoval jsem, že opatřím nějaký rozmnožovací stroj. Vzpomněl jsem si totiž, že jsem podobný stroj viděl u jednoho svého přítele…« (z výpovědi V. Tomka). Rozmnožovací stroj byla jedna věc, druhou mělo být písmo a samotný text. Pro leták byla charakteristická slova: »…Přijde den, kdy síla rozhodne«. Poněkud naivní text nebylo složité napsat. Složitější již bylo sehnat písmo. A tak se jednoho dne ze dvora tiskárny v pražské Myslíkově ulice ztratily litery. Jenže zloději měli smůlu. Když je v klidu doma skládali, zjistili, že nemají celou abecedu. Od dalšího tištění letáků proto zatím upustili a plně se vrhli na výrobu výbušniny
Plán vyhodit do vzduchu viadukt
»Už asi od roku 1947 jsem měl doma nějaké chemikálie, s nimiž jsem dělal pokusy. Získal jsem je různým způsobem… Na naléhání Vladivoje Tomka jsem tedy doma v koupelně vyrobil výbušninu… Asi desetikilogramovou nálož jsme na Štvanici podpálili pomocí doutnáku, který byl z obyčejného motouzu, namočeného v dusičnanu sodném…« (z protokolu Karla Ž.).
Proč ale potřebovali výbušninu? Protože první skutečně velkou akcí, podle Tomka, bude vyhození části Negrelliho viaduktu, jenž vede z Masarykova a Wilsonova nádraží do holešovického nádraží. Přitom Tomek vůbec nekalkuloval s velkým auto- a tramvajovým provozem pod ním, s častými přejezdy vlaků směřujících z centra města i do jeho středu. Pokud by se záměr povedl, bylo by ohroženo na desítky nebo dokonce na stovky lidí. Jenže Karlovi Ž. se naštěstí takovou výbušninu nepodařilo vyrobit. Ta, kterou vyrobil, a vyzkoušeli na Štvanici, mohla poškodit to či ono zařízení, zabít, ale na vyhození do vzduchu tak velkého objektu jako byl most, byla málo účinná. Chyběly peníze na účinnější chemikálie a vlastně i zkušenost. Atentát na trať se tedy zatím také odložil. Pak došlo ke komplikaci. Ruda M. se zapletl do jakési minidemonstrace na Václavském náměstí, kde jiná skupina mladých si pohrála trochu s dělbuchy. Ruda byl u toho a příslušníci SNB u něho jeden z dělbuchů našli. Ruda se stal pro Othello nebezpečným. Nebyl zatčen, ale jistě ho i sledovali, jak se alespoň domníval Smělý, a při jiné příležitosti by bezesporu mohl přivést policii na stopu skupiny. Proto Tomek vymyslel plán. Na hranicích sloužil Rudův bratr. On pomůže přejít Rudovi hranice. Brzy se tak i stalo.
Díky Rudovi však došlo ke kontaktu s agentem poslaným ze zahraničí. Ten dokonce Tomka navštívil doma. Tady Vladivoje zasvětil do možné spolupráce a slíbil peníze a při příštím setkání i pokyny. K onomu setkání však už nedošlo. Agent při přechodu hranic byl zastřelen a jeho vysilatelé se mohli domnívat, že to bylo i díky kontaktu s Tomkem. Proto už žádného dalšího nepověřili stykem s Othellem.
Akce zbraně
»Několik starších pistolí se nám podařilo porůznu koupit od různých lidí. Chtěli jsme však modernější zbraně… a chtěli jsme jich víc. Bez zbraní bylo všechno další, co jsme plánovali, nemyslitelné… Tehdy jsme se rozhodli, že získáme zbraně násilím. Původně jsme měli
na mysli některého příslušníka Veřejné bezpečnosti, který bude na obchůzce někde v opuštěné končině. Byly i jiné návrhy… a pak…« (z výpovědi Čestmíra B.)
Když se rozhodli o uskutečnění své velké akce, měli již osm pistolí zn. Steyer, dva Walthery, Sauera, španělskou Astru, starou Pragu, Parabellum a bubínkový Nagant. Kromě toho vojenskou pušku a pětašedesát nábojů. V plánu měli přepadení holešovického Svazarmu, kde chtěli získat malorážku a hlavně… Tehdy poprvé vyslovil slova o napadení vojenské hlídky.
»Shodou okolností jsem tehdy jednou dopoledne jel navštívit svého spolužáka… Na jedné ze stanic ve městě… myslím, že to bylo na náměstí Republiky, přistoupila vojenská hlídka se samopaly. Čtyřčlenná hlídka… Samopaly měli nenabité… potom jsem se tramvají vracel domů… Náhodou jsem se v elektrice opět setkal s podobnou vojenskou hlídkou… S tou, která zřejmě byla vystřídána… Tak jsem zjistil, že někde dál ve směru jedenáctky je nějaký vojenský objekt, který se pravidelně odpoledne jezdí hlídat…« (z výpovědi Vladivoje Tomka).
Aby se však cítili co nejlépe připraveni k přepadení, pod vedením Tomka si vzali několik pistolí s náboji a v odlehlém bunkru v pražské Troji si zbraně také vyzkoušeli. Naneštěstí však šel kolem jakýsi starší muž. Když slyšel výstřely, neváhal se jít zeptat, co zde pohledávají. Tomek ho pozval dovnitř, že mu prý něco ukážou. To však neměl dělat. Uvnitř muž dostal ránu pažbou. Byla vedena značnou silou. Omdlel. Mezitím Tomek s dalšími bunkr opustili. Muž se probral až po několika hodinách. Hlava ho bolela jako střep, vypověděl o několik let později, když se shromažďovaly podklady pro soudní jednání. Ten den však přepadení nehlásil. Styděl se.
Brzy byla celá akce do detailů připravena. Tomek pro ni vybral čtyři, kterým nejvíce věřil. Nakonec se ukázalo, že jeden z vybraných se raději doma zapřel, aby nemusel s nimi. Tomek musel rychle najít čtvrtého. Našel ho.
16. prosinec 1952 se tedy měl stát dnem hrůzy, a také se jím stal. Když se jeden z vybraných zeptal Tomka, co dělat, když vojáci nebudou chtít odevzdat zbraně, dostalo se mu stručné odpovědi: »Tak je postřílíme.« Víc se raději nikdo na nic neptal.
Podle pozdějších výpovědí víme, že hlídka, kterou chtěli přepadnout, nepostupovala podle ‚plánu‘. Dva a dva šli spolu, ale ve značné vzdálenosti od sebe. Zaútočit na všechny bylo riziko. Počkali tedy na vracející se hlídku. Tady už útočníci měli štěstí. Muži šli sice ve dvojicích, ale těsně za sebou. Několik desítek metrů od stanice tramvaje, u zdi židovských hřbitovů, na Tomkův pokyn, byl zahájen přepad. Vojáci, nepřipravení na útok, po příkazu: »Ruce vzhůru!« dotvrzeném namířenými pistolemi, byli zaskočeni. Co dělat, blesklo hlavou veliteli hlídky i vojínu Šmatlavovi. Co ti proti nim ale chtějí? Měli se to dozvědět vzápětí. »Dejte nám samopaly! A rychle, rychle!« Nařizoval ten, který útočníkům velel. »Seber jim je!« přikázal jednomu ze svých. Šmatlava se o svůj samopal začal prát, další dva vojáci samopaly vydali. Velitel hlídky se však také
vzpamatoval. Snažil se strhnout samopal a dostat se na opačnou stranu ulice, aby zaujal postavení pro boj. Tomek, který postřehl jeho snahu, vystřelil první. Desátník už v pohybu byl zasažen. Zhroutil se. Na chvíli ztratil vědomí. Toho využil Rudolf Šmatlava. Všichni zaslechli jeho slova: »Raz som prisahal«. To vše opět postřehl Tomek. Zakřičel proto: »Zastřelte ho. Tenhle je nebezpečný.« Jeden z útočníků poslechl. Vystřelil. Jednou nezasáhl, podruhé ano, i když ani tato rána nebyla zřejmě dobře mířena. Tomek byl ale blízko. Vytrhl mu z ruky pistoli a sám do těla Rudolfa Šmatlavy vypálil dvě rány. Jedna z nich byla opravdu smrtelná. V té chvíli se desátník vzpamatoval a nezraněnou rukou se pokoušel střílet. Nezasáhl však nikoho.
»Když jsem dostřílel proti členu hlídky Šmatlavovi, zahodil jsem rychle pistoli na zem a zahlédl jsem, jak ji B. zvedá… Vtom se ozvaly dávky ze samopalu… Vzal jsem ze země jeden ze samopalů a náboje… Potom jsem se dal do běhu, přičemž jsem držel samopal v ruce. Teprve o několik metrů dál jsem samopal ukryl pod kabát…« (z protokolu Vladivoje Tomka).
Když příslušníci Bezpečnosti přijeli na místo, našli mrtvého Rudolfa Šmatlavu a těžce raněného velitele hlídky. Po útočnících se však slehla zem. Nějaký čas o skupině Othello nebylo vůbec slyšet.
Pokračování po letech
V roce 1956 se mezitím rozpadlá skupina znovu dala dohromady. Většina jejích členů odpadla. Tomek a s ním Čestmír a Jiří zůstali. Přibyl však nový vítaný člen. V té době poručík ČSLA Ludvík T. Díky jemu bylo možné shromažďovat zbraně a věřit, že budou k něčemu, když onen rok začal »tak dobře« – připomeňme události tohoto roku, které vedly až k maďarskému říjnu a listopadu. Během krátké doby se tak v jejich arzenálu objevily čtyři útočné granáty, 36 raketových nábojů, osmdesát nábojů do pušek, mnoho nábojů do pistolí, tři kusy trhaviny po sto gramech, rozněcovadla, rozbušky, slzotvorné a kouřové dýmovnice, zásobníky do samopalů apod. Protože všichni už v té době měli zaměstnání, jež jim umožňovalo brát další potřebné součástky, bylo možné plánovat leccos. První v pořadí bylo vyhození do vzduchu budovy ÚV KSČ v té době u Prašné brány. Pak záměr změnili na odstranění některý vysokých důstojníků SNB či dokonce vládních představitelů. Protože se báli odhalení, ukryli zbraně na několika místech Prahy a nechali si jen ty, které pokládali za potřebné pro budoucí akce. V době »maďarských událostí« se dokonce připravovali na převrat uskutečněný fingovanými povolávacími rozkazy pro vytipované. Jenže události v Maďarsku skončily. Tím i etapa pokusů o puče. Nastalo období klidu, museli tedy vymyslet jiný způsob zviditelnění. Jedním byl nápad na vyhození prvomájové tribuny do vzduchu. Byla však příliš hlídaná, nebylo možné riskovat. A tak se spokojili s výrobou falešných průkazů do objektů ministerstva národní obrany. V té době Ludvík T. již na vlastní žádost, aby předešel svému převelení na mimopražskou posádku, z armády odešel, měl však stále dost známých mezi důstojnickým sborem. Plány tedy byly, chyběly však peníze.
Za penězi
Kardinální otázkou bylo, jak získat prostředky, které by jim umožnily nakoupit další potřebný materiál. Nápadů bylo zase dost. Od přepadení pošty, až k přepadení samoobsluhy ve Veletržní ulici. Jako nejschůdnější a později nejpropracovanější se jim zdál přepad pokladníka smíchovské Tatrovky. Přesně si zmapovali, kdy a čím přijíždí, kde vystupuje z auta. Určili, kdo co bude dělat, vypůjčili si proto i automobil, vzali zbraně (opět s pokynem, bude-li třeba tak střílet) a vydali se do akce. Jenže jejich smůla byla bezmezná. V okamžiku, kdy přijíždělo auto s pokladníkem a zastavilo u vstupních vrat, ze závodu pomalu vyjela posunovací lokomotiva a oddělila připravené útočníky od automobilu. Akce tím vzala za své. Peníze nebyly. K zopakování akce už neměli odvahu. A tak, aby alespoň nějaká ta koruna byla, Čestmír B. prodal jednu z pistolí. Jenže právě tato zbraň se dostala po vloupání na Vinohradské třídě do ruky kriminalistům. Ještě je nezavedla k Othellovi, ale už se skupině – což její členové nevěděli – velmi přiblížili.
Penězokazci
A jsme u poslední akce Othella. Nápadu tisknout si peníze, a tím se dostat z finančních problémů. Nebudeme popisovat cestu, jak se dostali k výrobě první stokoruny. Stálo to nemálo energie i – přiznejme – umu. Především však Vladivoje Tomka, který vlastně byl hlavním tvůrcem štočků. Tisknout začali v altánku Čestmírových rodičů, kteří, stejně jako dříve, ani nyní se nestarali o svého potomka. První peníze však byly na světě, a jak později přiznaly příslušné orgány, nebyly zas tak špatné. Nikdo však penězokazce nespojoval s dávnou vraždou. Bezpečnosti však zase pomohla náhoda. Jedna z obyvatelek Troje viděla častěji jakési muže vycházet z jedné ze zahrad, jak se před rozchodem opatrně rozhlížejí po okolí a pak se rychle každý jiným směrem rozcházejí. Protože měla dceru, jež se z práce vracela později večer domů, dostala strach, aby se jí něco nestalo. Ohlásila tedy svůj poznatek místnímu oddělení. Příslušníci, když se později dostali do altánku, našli zde komplet vybavení pro výrobu stokorun, ale i zbraně a náboje. Stejně tomu bylo v domovech dalších zatčených. Ani pak je však žádná informace dlouho nedováděla k přepadené hlídce. Až při jednom z následných výslechů bývalý poručík ČSLA, řekl věty: »Je lepší sedět za penězokazectví než za něco jiného… No, třeba za vraždu… Ale na tom nezáleží, to říkám jen tak«. Od těchto slov už nebylo daleko k objasnění vraždy vojína Rudolfa Šmatlavy. Městský soud v Praze pak v červenci 1960 vyměřil přísné tresty. Vladivoj Tomek byl odsouzen za vraždu a pokusu o další, za plánování mnoha dalších trestných činů, na jejichž konci by musely být oběti, za penězokazectví, nedovolené ozbrojování, krádeže apod. k trestu nejvyššímu. V srpnu 1960 ani Nejvyšší soud nezměnil rozsudek...
Jaroslav KOJZAR
Fotogalerie
